TÁBOR NILU

Aiden není zrovna modelovým příkladem Reshephových dětí. K těm se totiž váží představ o mírumilovných, milých osůbkách, moc nevinných na to, aby pobrali tvrdší humor či sarkasmus, stranících se konfliktů. A ano, něco takového hluboko v sobě skutečně má – pouze pohřbené za nepřístupnou, kousavou a mnohdy protivnou fasádou. Aiden mezi svými sourozenci skutečně vyčnívá, co se povahových vlastností týče, na vině je však výchova jeho otce a šikana ze strany bratrů.

Hned vás uvítá pohled zkoumavých, nepřístupných a nedůvěryhodných očí. Z jeho postoje je jasná odtaživost a dost neutrální přístup, jakoby se bál si vás připustit k tělu. Moc nadšené chování z vaší strany bude odměněno vážnou tváří, jakoby snad nedokázal pochopit jakýkoli vtip. Nepříjemné chování bude naopak nejspíše opláceno ještě nepříjemnějším. Divili byste se, jak se do někoho tak malého může vejít tolik protivnosti. Aiden není hloupý, naopak, je velice inteligentní a jazýček má stejně hbitý jako kobra. Nevlastní otec se mu snažil vštípit, že správný muž má mít agresivní přístup a nenechat se sebou jen tak zametat, takže se Aiden občas hrne po hlavě i do předem prohraných soubojů, než mu dojde, že vlastně moc šancí nemá. V ten moment se ozve jasný rys Reshephových dětí – vycouvat se staženým ocasem, submisivně sklopit hlavu a doufat, že vlastně nedostane přes hubu.

Podobně se kolikrát hrne do nejrůznějších výzev, jen proto, aby si zachoval tvář, což se mu často vymstí. Mnohdy ví, že zrovna velké šance nemá, ale riskne to, protože co kdyby, že ano. Ale udělá to zas a znovu. Jako raněné zvíře, co se snaží se tvářit, že je silné a naprosto v pořádku ve strachu, že by mu ostatní skočili po krku, kdyby ukázalo slabost.

Přátele nikdy neměl, proto nemá zrovna motivaci si je hledat. Kdyby za ním někdo zašel s úmyslem se kamarádit, asi by úplně nevěděl, co si v té situaci počít. Bral by to za pokus se mu dostat blíže k tělu, proti kterému je třeba se obrnit, nakonec, lidé se k ostatním jen tak nemají, pokud po nich něco nechtějí, ne? Jakmile se však dostanete za železnou oponu, naskytne se vám pohled na zraněnou, citlivou duši, která netouží po ničem jiném, než být někým chráněna před vnějším světem, mít někoho, kdo se o ni postará a o koho se bude moci opřít. Aiden je totiž ve skrytu duše neobvykle schopná emocionální podpora a chápavá duše, která když k někomu přilne, jen tak se nechce pustit. Ještě se tam ale dostat, že.

Také vás možná řekvapí, že i když je v hloubi duše docela nekonfliktní a hodný hoch, rozhodně se nejedná o žádné neviňátko - je to věčný provokatér, jež dokáže ocenit humor i sarkastické poznámky, které vám velmi rád oplatí v přátelském duchu.

Pokud se nachází mezi lidmi, kterým věří, překvapí vás, jak rozvážný a klidný dokáže být. Je schopný velice rychle a efektivně sdělit své názory a obhájit si je, či připustit, že má pravdu někdo jiný a brzy se tak dostat k jádru problému. Jeho klidná stránka má navíc uklidňující účinek na ostatní. Jeho hlas náhle navozuje pocit bezpečí a toho, že o je ten, komu můžete věřit, ne-li mu dokonce svěřit život. Částečně je to něco, co pochytil od své matky, velmi vážené doktorky, částečně za to může božská genetika.

Ukrývá se v něm jakýsi zvědavost, díky které rád vše prozkoumává. Zároveň jej drží zpět určitý strach z následků – co všechno špatného by se mohlo stát, kdyby tohle nebo kdyby tamto. Rozhodně ale neocení nic, u čeho by se cítil ohrožen na životě. A nebo bouřky. Hnusné, odporné bouřky, ze kterých má velký respekt už od dětství.