TÁBOR NILU

Polobohové k sobě přitahují všelijaké nestvůry, které je dovedou vycítit, ale pokud o svém původu neví, zdá se, že je nepřitahují tolik jako po tom, co zjistí, co jsou zač. Tudíž se dá říct, že vlastní nevědomost je chrání. Jedním z jejich rodičů je bůh. Tedy nesmrtelná bytost stará tisíce let, která kdysi snad byla čímsi podobným člověku. Jak čas plynul, stárli, posilovali své schopnosti a živili se modlitbami a oběťmi lidí, dokud se nestali naprosto nezávislými. Se vznikem prvním polobohů vznikly i první příšery - příroda se sama pokusila vyrovnat tu nerovnováhu, jež bohové způsobili zplozením polobohů, aby obnovila předchozí stav maatu - rovnováhy, harmonie. V tomto smyslu se nejedná o bohyni Maat, nýbrž o maat, tedy pořádek, síly a energii postavené ještě nad bohy. 

A tak započal věčný boj polobohů a příšer.

​

Panteon egyptských bohů je velice rozsáhlý a rozmanitý. Úplně na vrcholu stojí sluneční bůh Amon-Re spolu s božským faraonem Horem. Pod nimi se nachází Devatero, společenství nejmocnějších bohů - Tefnut a Shu, Geb a Nut, Usir a Eset, Sutech a Nebthet a Re + Hor a Anup.

Na modlitby odpovídá bůh koní Resheph, hříšníky trestá bůh odplaty Nefertum a na samotné fungování světa a osudu dohlíží osud sám - bůh Shai. Mezi další důležité bohy patří například Thovt, bůh moudrosti, Sachmet, bohyně války a krvelačnosti, Neit, bohyně lovu, která utkala svět, Chonsu, bůh času a měsíce, Maat, bohyně spravedlnosti a pořádku, a mnozí další.

Každý bůh má své schopnosti a i když ani jejich moc není neomezená, u těch nejmocnějších se k tomu trochu blíží. Jak bylo zmíněno, mají zapovězeno zasahovat do lidského světa, což porušují už jen tím, že do něj vstupují a svádějí smrtelníky, z čehož poté vznikají hříčky přírody - polobozi. Vzhledem k jejich stáří jejich schopnost cítit značně otupěla - u některých více, u jiných méně. Potěšení nalézají v malém zlomku činností a lidé pro ně jsou spíše hračkami či figurkami na šachovnici, kterými však nesmí pohybovat, jen je sem tam popostrčit třeba proroctvím či vizí. Z toho plyne i to, že si s rodiči jejich potomků nevytvářejí žádný bližší vztah, maximálně tak ti, kteří potomků mnoho nemají, třeba jen dva. Sourozenci se stejnou matkou i otcem jsou proto velice vzácní, pokud to nejsou dvojčata (a i dvojčata se rodí ojediněle), málokterý bůh by se vrátil podruhé k tomu stejnému smrtelníkovi. Stejně tak se žádný z nich nezdržuje na Zemi dlouho, jednak mají své povinnosti, jednak se začnou rychle nudit. Většinu ani moc nezajímá, co s jejich potomky bude, vždycky budou další. Navíc se ani pořádně jako lidé chovat už ani neumí. Tím či oním způsobem prostě nezapadají - podobně jako jejich děti.

\

Egyptští polobohové jsou obvykle dobří v matematice, i když vlastně ani nechtějí, a u mnohých se stane, že se jedna z jejich schopností od jejich božského rodiče začne projevovat - třeba když mají strach nebo vztek. Nemohou ji však ovládat, to se musí naučit až v Táboře. Také jsou prakticky ve všem lepší než smrtelníci - běhají o něco rychleji, skáčou výš, zranění se jim hojí lépe a tak dále. K rychlejšímu léčení mohou používat pokrmy a nápoje bohů - nektar a ambrózii, právě díky tomu, že jim v žilách koluje něco z krve jejich božských rodičů. Taktéž jich je méně než jiných polobohů, například řeckých, a nikdo přesně neví proč. Netrpí jako oni poruchami pozornosti a bývají na svůj věk vyspělejší než jejich vrstevníci. Přirozeně umí číst hieroglyfy, ale nedovedou je psát. Na půdě ostrova je doprovází jejich Ka, část jejich duše zhmotněná v podobě zvířete. Pro bližší informace si přečtěte příslušný článek.

​

O svém původu se mohou dozvědět všelijak - občas ví jejich lidský rodič od toho božského, jak se věci mají, a v určitý čas mu o tom řekne, nebo ho kněžka zavolá do Tábora za pomoci božského hlasu. Začne k polobohovi mluvit v jeho hlavě a navádět ho rovnou do Tábora. Děje se to většinou po nějaké důležité události v polobohově životě - může být napaden příšerou či jinak ohrožen na životě, prožít nějaké trauma nebo jednoduše dozrát do věku, kdy už je schopen unést pravdu. Kněžky totiž mají za úkol telepaticky vyhledávat v okolním světě polobohy a volat je do Tábora, jakmile budou připraveni. Zpravidla se do Tábora dostávají po dvanáctém roce života, nejpozději v osmnácti. Pokud se bude polobůh bránit a odmítat následovat jejich instrukce, začnou se zintenzivňovat, nenechají ho ani vyspat, rozbolí ho hlava a podobně a pokud se ani poté nevydá na cestu, začne blouznit, bude mít horečku a nebude schopen normálně existovat. Pamatujte však na to, že ne každý bůh o svém původu lidskému rodiči řekne, jsou to spíše výjimečné případy, poněvadž bohové mají zapovězeno neoprávněně zasahovat do lidských životů.

Na pobřeží Kalifornie, u něhož se ostrov nachází, stojí malé molo viditelné pouze polobohům. Polobohy to k němu automaticky potáhne a naleznou u něj několik magických loděk bez vesel či pádel, které je odvezou na ostrov.

​

Dále tu je mlha, která polobohy a vlastně i bohy chrání před tím, aby se o nich dozvěděli smrtelníci. Kdykoliv se stane něco nadpřirozeného a vidí to člověk, jeho oči zakryje mlha, která tu událost přetvoří do něčeho dokonale přirozeného, jen se stejným výsledkem. Například, když amfisbena napadne auto a zničí ho, smrtelník uvidí, jak auto dostalo ošklivý smyk a zničilo se tímhle způsobem.

​

Dalším ochranným prvkem je magická bariéra vytvořená a udržovaná kolem ostrova kněžkami. Tato bariéra chrání Tábor před vnikem nestvůr i lidí, kterým nebyl povolen vstup. Lidi pouze odradí od jejího překročení, ovšem nestvůra se promění v popel, jen co ji překročí. Pokud však není  oslabena... Není kolem celého ostrova, to by bylo příliš náročné, chrání pouze jeho jádro a kus pobřeží na vzdálenější straně od kontinentu.