TÁBOR NILU

I like you a lot
Putting on my music while I'm watching the boys

​

Malakaiovo dětství bylo relativně normální. Vyrůstal v Manchesteru jen se svým otcem Josephem, který mu od samého začátku, kdy mohl chápat, že s nimi není máma, říkal, že moc chtěla, jenže to nešlo a musela odejít. Nikdy o ní nemluvil, pokud se Kai sám nezeptal, a i tak mu podával dosti vágní odpovědi, až se přestal ptát úplně a přijal fakt, že má pouze otce. Byl mu vděčný, že byť sem tam zašel s nějakou cizí ženou na večeři nebo si ji i dovedl domů, nesnažil se z žádné udělat náhradní matku.

Jako malý to s jeho akčním chováním bylo ještě horší. Učitelky kolikrát volaly ze školky a školy, že se už zase pochroumal, aby si ho Joseph vyzvedl a odvezl do nemocnice na prohlídku. Malému Kaiovi ovšem nikdy nic nebylo – žádná zlomenina, žádná utrženina, jen pár modřin a naraženin. Nu a potom jakási přehnaně aktivní učitelka trvala na tom, aby s ním zašel na psychologické vyšetření, poněvadž se domnívala, že je hyperaktivní a kdesi cosi. Přitom Kai se doma choval vcelku normálně, jen se rád hýbal a nesnášel nudu a nečinnost. Co se však dalo dělat, museli poslechnout, jinak by jim ta fúrie nadělala spoustu problémů. Psycholog mu diagnostikoval vedle hyperaktivity taky pár dalších problémků – dysgrafii a dyslexii i přes to, že Kai neměl téměř žádné problémy kromě těch se soustředěním. Předepsal mu prášky a po těch se věci jen zhoršily. Nějak si neporozuměly s jeho božskou podstatou či co a byl po nich jako zdrogovaný. Nesoustředil se už vůbec, protože usínal, byl mdlý a otrávený a pro změnu nespal v noci. Prášky letěly do koše a místo toho začal hrát fotbal.

Fotbal mu šel, byl rychlý a obratný, a to se ve hře vysoce cenilo. Hřiště prakticky přeletěl a rozdával góly jako divý. K tomu už pár let závodně plaval a měl krásné vyhlídky do budoucna v rámci hned dvou sportů. Jenže potom se mu poprvé něco stalo. Zlomil si nohu. Tedy, abychom byli úplně přesní – sám si ji nezlomil. Vyhrávali 5:0 proti hostujícímu týmu už o poločase. Byl to důležitý zápas, mohli by díky němu do čela tabulky, a to by znamenalo postup do vyšší ligy – díky tomu mladičkému dorostovi s rychlýma nohama. A tak se útočník z druhého týmu rozhodl učinit přítrž s jeho skórováním a vesměs i s kariérou. Podrazil ho a celou vahou mu „omylem“ dupl přímo na holeň. Praskla a Kai skončil s dosti ošklivým poraněním. Naposled viděl obličeje svých vyděšených spoluhráčů, kteří k němu běželi, než upadl do bezvědomí bolestí. Ukázalo se, že holenní kost nejen praskla, ale částečně se i roztříštila a chirurgové se na sále sakra zapotili. Závěr zněl, že už si nikdy nezahraje a že plavat snad bude moct, ale závodně ani náhodou. Bylo mu patnáct a všechno se mu zbortilo. Sport miloval, naplňoval ho a motivoval ho. Nic na světě pro něj (snad jen kromě jeho otce) nebylo důležitější. A mělo to být pryč. Úplně.

​

It's the faith to dream that keeps the dream alive
So you still believe and you know you must go

​

Celý rok po tomhle odporném zranění byl jako tělo bez duše. Byl sice zázrak, že se mu kost zhojila tak pěkně, ale i po půl roce doktoři stále kroutili hlavami nad otázkami, jestli to opravdu nikdy nepůjde. Prý to nemůže riskovat. To, že ten hráč, který mu to způsobil (a navíc záměrně, jak svědci potvrdili), byl obviněn z ublížení na zdraví a vyloučen z týmu, jeho hořkosti moc nepomohlo. Dostal pár hodin veřejně prospěšných prací, a tím to haslo vzhledem k tomu, že skončil jen u soudu pro mladistvé a bylo to poprvé, co něco takového udělal, co by mělo tak vážné následky. Nicméně, i přes to všechno si našel novou vášeň – hudbu. Seznámil se s jedním starším spolužákem, Jamesem, se kterým si porozuměli. Stalo se mu něco podobného, jen to nebyla vina nikoho konkrétního – jen byl na nesprávném místě v nesprávný čas. Byl slibným jezdcem a skákal parkur, jenže na jednom ze závodů do závodiště vběhl pes, kůň se lekl, shodil ho a zlomil mu kyčel spolu s předloktím. Předtím volnočasově hrál na bicí, byl to skvělý způsob, jak se mohl odreagovat, a bubny byly tím jediným, co mu tak nějak zbylo. Pozor sice dávat musel, ale když to nepřeháněl, bylo to v pořádku. Vždyť mu nešlo o zakládání kapely ani o velké koncerty. Při hře mohl na chvíli zapomenout na vše ostatní a soustředit se jen na zvuk a rytmus, který vytváří pomocí páru paliček a několika bubnů. A tak to naučil i Kaie. Ten s povděkem přijal nový koníček, do něhož se mohl opřít, avšak nic mu nemohlo nahradit vodu a ten neuvěřitelný pocit, když po ní klouže vpřed jako neřízená střela, ani zelené hřiště a všechno to nadšení celého týmu, když vstřelí parádní gól. Ne že by nemohl hrát vůbec, mohl, ale nesměl se přepínat a neexistovalo, aby se vrátil zpátky do týmu. Sem tam se přišel podívat na jejich trénink či zápas – trenér po něm chtěl rady a morální podporu, jenže čím častěji je všechny viděl, tím hůř se sám cítil a netrvalo dlouho a přestal chodit na tréninky i zápasy úplně.

James byl jedním z mála opravdu dobrých přátel, které měl a kteří mu chyběli po tom, co musel odejít. Přišlo to tak náhle, že sotva naškrábal vzkaz na kus papírku, už ho otec hnal do auta a vezl na trajekt. Táhlo mu na osmnáct, když u nich kdosi zazvonil. Joseph otevřel, při pohledu na osobu za dveřmi ztuhl, zamumlal něco jako „Děkujeme, nemáme zájem.“ a zabouchl. Letěl za Kaiem, přikázal mu, ať si sbalí to nejnutnější, že musí zmizet a ať se hlavně na nic neptá, protože mu vše vysvětlí až cestou. Vystrkal ho zadními dveřmi, přelezli do zahrady souseda a z ní na opačnou stranu ulice. Chytili taxíka a ani ne o půl hodiny později seděli ve vlaku na pobřeží.

​

I will try to save you, cover up the grey
With silver lining

​

Bylo těžké odříznout se od všeho známého, všech přátel a všeho, co pro něj bylo důležité. První hodiny cesty odmítal mluvit. Oči se mu leskly a na srdci mu bylo těžko, poněvadž cítil, že se nevrátí. Netušil, jak to ví. Prostě to věděl. Chtěl napsat Jamesovi, ale otec mu to rázně zakázal s tím, že s tím musí počkat. A na trajektu konečně spustil. Začal mu vyprávět o jeho matce – sám od sebe. Dojat vzpomínkami mu ji popisoval, jak byla krásná, jak byla dokonalá a jak byla božská. Doslova. Malakai mu nevěřil ani slovo, tedy z té části o bozích a příšerách. Něco takového přece není možné. A potom mu otec ukázal jizvy na svých stehnech, které po celou tu dobu ukrýval. Prý práce jedné z Gorgon, Medusy, která si přišla pro Kaie, když byl ještě batole. Tehdy s ním utekl z Německa do Británie, změnil jim příjmení a každý den se bál, kdy se ukážou znovu. Protože věděl, že příšery jsou věčné. Tefnut ho varovala, že ačkoliv Kai nebude vědět, co je zač, mocné nestvůry ho budou moci vystopovat i tak, jen to pro ně bude těžší, než kdyby svůj původ znal. Zároveň mu kladla na srdce, že jakmile by je některá napadla a Kai už byl dostatečně starý na pochopení, má ho vzít na ostrov Santa Rosa v Kalifornii, kde bude v bezpečí. Ale ne dřív. Přála si, aby si prožil alespoň kus života normálně a především své dětství.

A tomu byl oním dnem konec. Kai pochopil, uvěřil a vstoupil do nové etapy svého polobožského života.