TÁBOR NILU

Jediné, co si Mercy z úplně prvních dní svého života pamatuje v katalánské Tarragoně, je to, co jí říkali vychovatelky v dětském domově. Totiž to, že ji našly na prahu dveří jednoho červencového rána, jak křičí, jakoby jí na nože bral a netrpělivě kolem sebe mlátí rukama. To je však natolik nezajímavé, že vám malá slečna bude přesvědčivě tvrdit, že si velmi dobře pamatuje, jak vypadala žena, která jí tam nechala a samozřejmě, proč. Byla to bezpochyby nějaká bohatá dáma, na kterou tlačilo okolí, a proto se jí musela vzdát. Po tomto soudu se rozhodla, že i kdyby o ní ta paní snad stála, že o ní stejně nemá zájem a svého předsevzetí se tvrdohlavě držela, kdykoli měla možnost zjistit, co byla její máti zač. Ne, tohle pro ní bylo tabu a šlus. Podobný rozbor však neproběhl u jejího otce a samotná Mercy ani neví proč. V každém případě, její dětství bylo příjemné a vesměs se nijak nelišilo od toho, jaké mají děti, jež žijí v plnohodnotné rodině. Zlobila jako jakékoli jiné děcko, tak se na to aspoň koukají dospělí. V jejich žargonu spíše vedla válku s normálními městskými dětmi, v tu chvíli se z Mercy stávala velitelka, která vedla líté boje proti komukoli, kdo by snad chtěl zpochybnit ji nebo snad někoho z jejích nohsledů. Na městské se vždy koukali její lidi z vrchu, byli to přeci jen mazánci, neuměli se o sebe postarat. A pak tu byli vesnické děti, kterých bylo po vesničkách plno. Ti byli v jejich žebříčku v boji o moc vůbec nejníž a i přesto mohli zničit důležité zásady, které uznávali její Potkani, tedy děti z dětského domova a městští. Její život byly tedy líté boje, lezení po střechách, kradení loděk a nutné vzdělávání, které sloužilo vesměs k tomu, aby mohla domlouvat spojenectví s městskými, k nimž se díky škole dostala blíž a mohla utužit vazby, tedy když se to jejím lidem a Willovím, tak se jmenoval nejvyšší vůdce měšťáků.

Vše to skončilo zhruba v jejích devíti letech. Už delší dobu se za ní chodil dtívat podivný hudebník, dalo by se říci, že jí zaujal. Vyprávěl jí o svých cestách, kolik toho spolu budou moci zažít. Quinn se Mercy líbil, dokonce natolik, že se stal jejím opravdickým kumpánem, dokonce mu vyprávěla o válkách s městskýmu a vesnickými, o tom, co žádný dospělý normálně nevidí. A tak se stalo, že opustila svůj malý svět, měla díky Quentinu Herrerovi možnost vidět víc než prašné uličky Tarragony, tehdy si myslela, že to tak bude napořád, že bude cestovat s Quinnem z místa na místo, jelikož, jak se dozvěděla, pracoval jako diplomat, takže nikde dlouho nepobyl. Jí to vyhovovalo, nadále se učila nejen běžnému psaní, matematice, přírodopisu a historii a dalším věcem, její opatrovník si jí dokázal omotat kolem prstu a vše jí vysvětlit tak, aby jí to zaujalo, od jazyků až po historii. A co bylo nejdůležitější, prozradil jí význam svátku mrtvých.

Její život byl odjakživa plný změn. Napřed Tarragona, kde byla potkanicí, pak nomádský způsob života s Quinnem a nakonec objevení jejích schopností. Vše to začalo velmi nenápadně. Na jednom z mnoha banketů, kterých se se svým tatínkem účastnila. A tentokrát šlo o banket ve Washingtonu, centru zbohatlíků. Říkal jí, aby byla jeho očima a ušima, snažila se odhalit tajemství každého z hostů. Šlo o jejich častou hru, která je neomrzela a Mercy už se těšila, až se večer, kdy jí bude Quinn hrát na španělku a ona se s ním bude dělit o postřehy. To byl tedy hlavní důvod, proč se odhodlala k proklepnutí jednoho z největších Quinnových rivalů, celý večer ji pozorovala, odposlouchávala, když začala brousit po domě, v němž se večírek konal, bylo samozřejmé, že se vydala za ní. Až pozdě si uvědomila, že padla do pasti a stala se z ní podle slov té ohavné ženštiny potrava. Řečnila, povídala cosi podivného o Egyptě, o tom, jak mimořádně chutní jsou mladí polobohové a že po ní otec ani nevzdechne. Poslední ze zmíněných Mercy vyprovokovalo, na jakoukoli zmínku o svém otci, tom pravém byla velmi háklivá a na ženu se zuřivě vrhla. Měla přímo zvířecí touhu vzít jí ta slova z úst a pod nárazy drobného těla se to ženské scvrkávalo, vysoušelo. Megera nejprve křičela, ale čím víc byla Mercy rozezlenější, tím složitější bylo pro ní jakkoli mluvit, dostat ze sebe jednu jedinou hlásku. A s čím mladá dáma nepočítala? Že ji od její oběti bude chtít odtrhnout zrovna Quinn. Neviděla, neslyšela, ani si už neuvědomovala, jak se to stalo, ale když z ní všechno opadlo, všechen ten vztek a bolest, kterou způsobila jedovatá slova, uvědomila si, že jí objímá cosi zvláštního, kreatura, ve které jen díky obleku poznala tělo Quinna.

Bylo to strašlivé vědomí, že ho zabila, nechápala jak, vůbec ničemu nerozuměla. A další podivností byly zvláštní hlasy, které nejprve ševelily, našeptávaly cosi o božském původu a že se má vydat do Kalifornie, jelikož jedině tam bude v bezpečí. Nenaslouchala jim, jisté bylo, že musí okamžitě pryč. Omluvila se hostitelce, že jí tatínek poslal dřív do hotelu. Sled událostí, jak jednala, jakoby byl opět zcela mimo ní, tu dvanáctiletou holku, která nechtěla nic víc než cestovat po světě. Plán byl jednoduchý, vzít si z hotelového pokoje věci a utéct, ale kam…  A znovu a znovu, ty hlasy, tentokrát silnější a nepříjemné, natolik, že ochromovaly, teprve když si z Quinnova kufru vzala obálku s penězi, které jak tvrdil, byli pro strýčka příhodu, hlasy paradoxně umlčela. Nebyl to žádný velký obnos, rozhodně ne natolik velký, aby se díky němu dostala až do Kalifornie. Sbalila si malý batoh, ve kterém byly všeho všudy pouze nakradené peníze, oblečení na převlečení, hřeben, pasta, kartáček na zuby, telefon, klíč a kartička na dopravu. První úsek cesty, zvládla vlakem, paní u okýnka stačil vidět její rozesmátý dětský obličejík spiklenecké utvrzování, že ji tatínek poslal nakoupit jízdenku a že spolu jedou na výlet. Velmi rychle pochopila, že když bude vyděšená a vystresovaná, tak se jí každý bude ptát, co jí trápí a co se té nebohé dušičce stalo. Pokud za někým přiběhne cácorka jako ona a bude mu vykládat, že jede s tatínkem na výlet, její radost mu vykouzlí úsměv na tváři a nechá tu treperendu i s jejími starostmi jít. Tímto způsobem se dostala, až do města Indianapolis. Neustále se držela někoho dospělého, povídala si s ním a tím, že měnila čas od času vlak s máváním na nikoho konkrétního se nikdo neptal. Další zastávkou byl Kingman, kde jí došly peníze. Nehodlala se, ale vzdát. Kalifornie byla blízko, zároveň se neodvažovala jet stopem, zkusila to jednou jedinkrát, ale muž, který jí vezl po ní neustále nedůvěřivě pokukoval, dotěrně se vyptával, tudíž tento způsob dopravy nevyhledávala a do Kalifornie dojela na černo, kdy se schovávala na záchodcích. Cesta to byla potupná a nepříjemná, ale nakonec ke své velké radosti dorazila do cíle, ba co víc, měla to štěstí, že se nachomýtla k bandě baťůžkářů, kteří cestovali stejně nezákonně jako ona. Jakoby byla jejich vlastním děckem, pokračovali s ní až na Santa Rosu.