TÁBOR NILU

So sad her eyes smiling dark eyes 
So sad her eyes as it began

​

13. 5. 2018

Čau, ahoj. Nebudu tě nazývat „milým“ a ani „deníčkem“. Nejsi pro mě ani jedno a ani nebudeš. Píšu si do tebe jenom proto, že mi to řekla doktorka Jordanová. Prý mi to pomůže se s tím vším líp vypořádat, takže mám každý den napsat aspoň kousek. Přijde mi to jako pěkná blbost. Co by mi vůbec mohla udělat, kdybych jí řekla ne? Dala na samotku? Zvýšila dávkování prášků? Zavolala tatínkovi? Pche. Tak fajn…

Narodila jsem se 30. května – nebo tehdy mě aspoň otec našel na prahu domu. Prý jsem u sebe nic neměla, jenom stříbrný prsten ve tvaru hada s očkama z černého krystalu jakoby se obtáčejícího kolem prstu. Prý jsem byla fakt maličká a ten prsten byl velký jako moje ručka. Kde je vůbec teď? Dostala jsem ho ke svým třináctým narozeninám. Před třemi lety… Probůh, zdá se mi to tak dávno. Každopádně, někdo mě nechal u otce na prahu. Nevím, proč mě nedal do útulku. Eh. Tak se vlastně neříká tomu zařízení pro lidi… Dětský domov! Babybox! Co já vím. Prostě si mě nechal. A vychovával mě jako vlastní, takže o tomhle všem jsem se dozvěděla před třemi lety, když mi dal i ten prsten. Byl to šok, ale popravdě… Nepřekvapilo mě to.

 

14. 5. 2018

Prý si vedu dobře. Přečetla jsem, co jsem napsala, na dnešním sezení. Doktorka Jordanová sice nebyla nadšená z toho, co jsem psala v úvodu, ale prohlásila, že je dobře, že píšu všechno i o svých pocitech, protože to ze sebe musím dostat ven. Dostat ven… Nevím, co bych měla dostávat ven, když cítím jenom prázdno.

Takže abysme pokračovali.

Neměla jsem se zle, to fakt ne. Jasně, že si toho moc nepamatuju ze svýho brzkýho dětství, byla jsem ještě skrček, ale nic neobvyklého se nedělo. Otec má pár fotek a nahrávek na kazetách a podobně, ukazoval mi je a jo, bylo to fajn. Dokud nepřišla první facka. O nic nešlo. Mám pocit, že jsem jenom donesla špatnou známku nebo tak něco, ale jemu se to nelíbilo. Kolik mi bylo? Deset? Asi tak. Hrozně se mi pak omlouval a slíbil, že už se to nestane, že ho jenom naštvali v práci. Byl totiž státním zástupcem a ti pitomci policajti zas nedokázali správně vyplnit zprávu o trestném činu s návrhem na zahájení trestního procesu. Na to se aspoň vymlouval. Sedl si se mnou a trpělivě mi to vysvětlil, aby mi dokázal, že mu to opravdu jenom ujelo. Jenže neujelo.

 

16. 5. 2018

Včera jsem nezvládla napsat nic. Doktorka Jordanová říkala, že jsem moc přeskočila, že jsem se měla víc zaměřit na to, co bylo předtím. Na to jsem jí řekla, že si to nepamatuju. Nebyla moc ráda, prý bych si měla uvědomit, s kým mluvím, a že takový „drzý a cynický tón si vyprošuje“. Asi to nebylo moc profesionální od ní. Vrátila jsem se na svůj pokoj a snažila se něco napsat. Jenže to nešlo. Není o čem psát, byla jsem normální děcko s normálním životem, tak co by jako chtěla? Takže dneska nebyla vůbec ráda. Semkla rty, jak to ona umí, když na mě přišla řada a já přiznala, že dneska nic nemám, a potom s povzdechem prohlásila, že to nevadí, že mi to alespoň půjde dneska líp.

Stalo se to znova. Jasně, že jo. Můžou slibovat, co chtějí, ale vždycky to udělají znova. Už to prostě mají v sobě a nezbaví se toho. Tentokrát to byly hned dvě facky – jedna kvůli špatné známce, druhá kvůli tomu, že jsem se rozbrečela. „Nebreč, nebo ti k tomu dám důvod!“ Netušil, že jsem ho měla už před tou první fackou. Bála jsem se vrátit domů, protože jsem věděla, že bude naštvaný. Chtěl ze mě taky právničku a cpal mě do všelijakých jazykových a debatních kroužků, když ta možnost byla. Mě ale zajímaly jiný věci. Historie, umění, dokonce i ten přírodopis mi přišel zajímavější než to, do čeho mě cpal on. Asi to bylo i trochu tím, že se mi to příčilo proto, že to chtěl on. Asi jsem ho měla ráda, jenže jsem chtěla dělat něco, co mě baví, ne to, co by se líbilo jemu. Asi pubertální vzdor nebo jak se tomu dneska mezi dospělýma říká.

 

17. 5. 2018

Dneska k nám na sezení přišel novej kluk. Nechtěl s náma mluvit, jenom seděl s překříženýma rukama a choulil se do sebe. Nakonec ho ale doktorka Jordanová přesvědčila a on nám řekl, že se chtěl zabít, ale že nespolykal dost prášků a že měl radši skočit pod vlak. Je pravda, že vlak je jistější než prášky. Nebo nůž na žílách. Nevypadal moc nadšeně, že tam s náma musí být, jenže nemá na vybranou. Nikdo z nás nemá. Musí nás spravit.

Byla jsem fakt nadšená, když mě oslovil. Stalo se to po škole, když jsem odcházela z biologického kroužku a jejich skupinka stála v parku hned u školy, kterým jsem pokaždý procházela na autobusovou zastávku. Vždycky jsem se po nich dívala, přišli mi zajímaví a taky pěkní. Potrhané džíny, kožené bundy, těžké boty a cigarety v puse. Jeden by si ani neřekl, že jsou jenom o tři roky starší než já. Mně bylo třináct. Paul na mě zavolal. Ne „hej ty, holko!“. Zavolal na mě mým jménem. Proto jsem k nim šla. Pamatuju si to naprosto přesně. Přišla jsem a on ke mně natáhl ruku, ve který držel krabičku cigaret. „Dáš si taky?“ zeptal se. A já řekla, že jo, i když jsem v životě nekouřila. Zapálil mi a já se hned po prvním potažení rozkašlala, až mi vhrkly slzy do očí. Poplácal mě po rameni a s dobromyslným smíchem pronesl: „No jo, první cígo. To bude dobrý.“ Pak se mě ptal, odkud jdu a proč s nimi chvilku nezůstanu. A tak jsem zůstala. Možná moc nedávali na školu, ale blbí nebyli ani omylem. No a tak jsem se s nima začala pravidelně potkávat.

 

20. 5. 2018

Ten kluk z neděle se zabil. Vyběhl ven a vletěl pod auto hlavou napřed. Nevím, jak se mu to podařilo. Trochu jsem mu to záviděla. Prý ho ještě stihli odvézt do nemocnice. A umřel až tam. Nechtěli nám to říkat, ale někteří to viděli a rozneslo se to. Měli jsme proto víc schůzek než obvykle a i když jsem měla čas psát, pokaždý, když jsem zvedla propisku nad tvý stránky, udělalo se mi špatně. Prý ho měli za týden pustit, což moc nechápu. To neviděli, že se jim ho spravit nepodařilo? Zaslechla jsem jednu sestru, jak nějaké druhé potichu říká, že někteří jsou prostě ztracený případy už od začátku. Mluvila o něm, pochopitelně. Jenže pravdou bylo, že mu jenom neuměli pomoct, a tak si prostě pomohl sám.

Byli fajn. Sedávali jsme na zídce u záhonu s růžemi a když potom rozkvetly, Paul mi jednu utrhl a dal mi ji. Že prý jsem jako ona. Krásná a rudá, ale s trny. Teď mi to přijde hrozný, ale tehdy mi přišlo, že jsem nic hezčího neslyšela. Totálně jsem se do něj zamilovala a slepě za ním šla kamkoliv. Známky se mi začaly horšit a otec zuřil. Přestala jsem chodit do kroužků, ale tvrdila jsem, že tam pořád chodím. Měla jsem u Paula oblečení, který jsem si převlíkala, aby ze mě nebyl cítit kouř, a i tak jsem si musela dávat pozor na vlasy a ruce, který jsem překrývala silnou voňavkou a krémem na ruce. Udělala bych pro něho úplně všechno, co jsem mu na očích uviděla, to přiznávám. Byla jsem úplně pitomá. A potom byl jednu noc otec mimo město, počítal s tím, že zůstanu doma a všechno bude v pořádku. A Paul toho využil. Chtěl, abych u něj přespala, že prý si uděláme pěkný večer. Koupil víno, bylo pěkně hnusný, ale spolu s těma pár ohořelýma svíčkama to bylo pochopitelně hrozně romantický. Spát jsem s ním nechtěla. Věděla jsem, že na to ještě nejsem připravená. Ale on mě tak prosil a že mu na tom fakt záleží a že mu tím musím dokázat, že ho mám vážně ráda… A udělal to.

 

22. 5. 2018

Sorry. Musela jsem to utnout a jít se vyzvracet. Jsou to tři roky a pořád se mi dělá zle, když si na to vzpomenu. Po tom, co jsem to včera přečetla před skupinou, si mě doktorka Jordanová vzala k sobě a dlouho se mnou o tom mluvila. Řešily jsme to už asi posté. Ptala se mě na pocity, který to ve mně vyvolává, co všechno si pamatuju… Klasika. Vytáhla ze mě i to, že se mi udělalo blbě. Nevím, jestli mi to pomáhá. Chci se osvobodit. Nechci se tak cítit.

Ráno jsem do školy nešla. Jela jsem rovnou domů a půl hodiny stála ve sprše. Připadala jsem si špinavá. Byla to obrovská chyba. Neměla jsem tam k němu ani chodit. Od té doby si myslel, že mu patřím nebo bůh ví, jaká pofidérní myšlenka se mu v té jeho hlavě zrodila. Už neznal meze. Dotýkal se mě úplně všude, aniž by se zeptal. Můj vynucený souhlas bral asi jako souhlas se vším, co už bude kdy dělat. A když jsem se vzpouzela, pevně si mě zase přitáhl a dělal si, co chce. Už se mnou ale nespal. Nevím proč. A nechci to vědět. Snažila jsem se mu vyhýbat, jak to šlo. Vymlouvala jsem se na otce a na školu. Nad školou mával rukou, ale otec zabral vždycky. Jenže pak jsem si jednou zapomněla mobil doma a když jsem se večer vrátila, otec s ním seděl u stolu v kuchyni a jenom co jsem vkročila dovnitř, vybouchl. Prakticky mi ho vrazil do obličeje. Svítily na něm zprávy od Paula. Na to taky nikdy nezapomenu… Praštil mě tak, že jsem spadla a praštila se o okraj kuchyňské linky, až se mi roztrhla kůže na spánku a vyvalila se spousta krve. Lekl se. Ležela jsem na zemi, krvácela a byla napůl v bezvědomí. Myslím, že zavolal sanitku.

 

23. 5. 2018

Dnes k nám na sezení přivedli tlupu psů. Velkých, malých, dlouhosrstí i krátkosrstí… Byli úžasní. Jeden labrador si ke mně sedl, opřel se o moji nohu a odmítal se hnout. Takže jsem četla a zároveň ho drbala za ušima. Myslím, že mi to pomohlo ve čtení. Jenom díky němu zvládla nebrečet.

„Zakopla jsem o židli a spadla hlavou na roh linky.“ To jsem odpověděla doktorovi po tom, co jsem přišla plně ke smyslům v nemocnici. Na čele jsem nahmatala řádku stehů a maličko se mi motala hlava, jinak jsem se cítila v pořádku. A prý jsem taky v pořádku byla. Netuším, proč jsem neřekla pravdu. Teda, teď to asi vím. Tušila jsem, že kdybych něco takovýho přiznala, buď by mi nevěřili, anebo by to byl otcův konec. A co si budem, pořád se o mě staral a až na ty chvilky byl dobrý otec. Za oknem pokoje jsem viděla, jak stojí na chodbě a nervózně přešlapuje. Usmála jsem se na něho a on mi to oplatil, ale pak se stalo hned několik věcí naráz. K němu přišla sestra a začala cosi vykládat a mě se doktor zeptal: „A jste si vědoma, že jste ve druhém měsíci těhotenství?“ Vzápětí otec vrazil dovnitř a okamžitě uhodil s žádostí o vysvětlení. Neuměla jsem mu ho podat. Byla jsem v šoku. A rozbulela se jako husa. Začalo se to ze mě sypat. Že jsem to nechtěla, že mě k tomu donutil, že se to nemělo stát.

 

24. 5. 2018

Doktorka Jordanová mě znova pochválila. Prý jsem silná a překonám to. Nejsem silná. Kdybych byla silná, odmítla bych ho a nikdy by se nestalo nic z toho, co se přihodilo potom. Včetně toho, že jsem tady.

Odvezl mě domů a nejspíš zavolal někomu ze svých známých, gynekologovi. Měl mě prohlídnout a provést potrat, dokud to ještě jde. Na nic z toho jsem neměla vliv. Přišlo mi, že kolem mě běží celej svět a nic z toho se mě netýká. Dokud jsem se doopravdy neocitla na stole toho doktora. Nebyl důvod odporovat. Nechtěla jsem dítě. Nikdy jsem děti neměla a pořád nemám ráda. Ale… To vědomí, že ve mně začal vznikat nový život a on ho vlastně zabije… Příští dva týdny jsem byla doma. Otec byl dokonale milý, trávil se mnou čas, věnoval mi spoustu pozornosti. Znovu jsem začala chodit do školy. Měla jsem nový mobil i telefonní číslo a i kdyby ne, to Paulovo bych smazala. Schválně jsem park obcházela a úplně se mu vyhýbala. Buď končil on dřív než já, takže se mi povedlo jít jinudy, anebo jsem končila dřív já a mohla jsem jít normálně. Jemu však muselo dojít, že něco takovýho dělám, a proto si na mě počkal před školou s tím, že díkybohu, že jsem celá, že se mi snažil dovolat, ale vždycky mu to spadlo do hlasové schránky, takže se o mě hrozně bál, a kde jsem byla a co ta jizva na čele… Stručně jsem mu vysvětlila, co se stalo, a odešla. Zůstal tam stát jak solnej sloup, než se pustil za mnou. Následoval mě až k nám domů, kde už ale byl otec. Ne, to nejde…

 

27. 5. 2018

Zhroutila jsem se. Celou noc jsem nespala a když na mě přišla řada se čtením, nezvládla jsem to. Však víš, vypadl’s mi z ruky. Doktorka Jordanová mě musela odvést a se sestrou mi píchly něco na uklidnění. Pokud si to pamatuju správně. Vrátily mě na pokoj a asi jsem usnula. Nic se mi nezdálo a ráno jsem nemusela na sezení. Sestra mi přinesla snídani a prášky a trochu jsme se spolu pobavily. Psát jsem nezvládla.

 

28. 5. 2018

Pozítří mám narozeniny. Bude mi sedmnáct. Nevím, jak se okolo toho cítím. Asi necítím nic. Je jedno, kolik mi je, dokud jsem zavřená tady. Asi bych měla pokračovat. Jenže to, co otec udělal, mám pořád v živé paměti. Bála jsem se ho. I Paul se ho bál.

Myslím, že se otec dočista pomátl. Viděl Paulovy fotky v mým starým mobilu a jenom, co jeho ksicht uviděl před dveřma, chytil ho pod krkem a začal ho mlátit. Nejhorší bylo, že se mu Paul ani nebránil. Nechal se svalit a nechal do sebe bušit, zatímco kvičel bolestí. Obličej měl na kaši, žebra polámaná a kromě dalších pohmožděnin měl i pár dalších zlomených kostí. Z otce se stal maniak. Krev zamazala jeho nažehlenou bílou košili, pečlivě ulízané vlasy se mu rozcuchaly… A tenhle člověk byl mužem zákona. Jedno z žeber muselo propíchnout plíci, protože tam zůstal ležet, u rtů měl krvavé bublinky a nadechoval se jenom hodně ztěžka. Musela jsem zavolat záchranku a policii. Nepamatuju si to, ale po pár minutách se ulicí rozeřvaly houkačky a jedinej, kdo měl u sebe mobil, jsem byla já, tudíž jsem to musela být já. Zabalili mě do deky, což mi přišlo směšný, a odvedli do policejního auta. Otce vzali v želízkách do druhýho a Paula už dávno předtím odvezla záchranka. Musela jsem vypovídat. Teda, nemusela, mohla jsem využít práva nevypovídat, jelikož se jednalo o blízkou osobu, nebo jsem mohla chtít právníka, ale… To mě ani nenapadlo. Sice mi moje práva poctivě přednesli, ale já mluvila sama. Chrlila jsem to ze sebe spolu se slzama. Otce obžalovali a soudili za pokus o vraždu druhého stupně. Zranění byla tak rozsáhlá, že byl zázrak, že Paula dali dohromady. Už jsem ho neviděla. A otce taky ne.

 

29. 5. 2018

Dneska jsem četla bez problémů. Představila jsem si, že čtu o někom jiným. A fungovalo to. Doktorka Jordanová sice říkala, že bychom se neměli distancovat od toho, co se nám stalo, protože to potom hádám vede k popření a dalším problémům do budoucna, ale jinak že jsem šikovná. Vždyť jsem jenom přečetla pár řádků.

Skončila jsem u otcovy matky, mojí babičky. Tahle stará dáma byla dost přísná a po smrti dědečka to s ní šlo docela z kopce. Naprosto neschvalovala to, že si mě nechal u sebe, ale byla mojí nejbližší rodinou vzhledem k tomu, že rodina z matčiny strany nějak… nebyla známá. Ve škole jsem byla za tu divnou, tu dceru toho chlapa, co málem umlátil mladistvého, který s tou jeho dcerou chodil. Nevím, co bych dělala, kdyby se provalilo i to, proč k tomu všemu vlastně došlo. Měla jsem pocit, že to je moje vina. Mohla jsem si za to sama a mojí vinou se stalo i to Paulovi. Sice jsem ho nenáviděla za to, co mi provedl, ale nedokázala jsem ho nenávidět tak moc, abych mu to přála. Otcovo přiznání vedlo k rychlému procesu a nástupu trestu. Babička mě dusila, nesměla jsem skoro nikam chodit, neustále jsem se musela ohlašovat a nedej bože, když jsem se u ní dovolovala, abych mohla se svou jedinou kamarádkou, která mi zbyla, jít do parku či kavárny se učit. Několikrát šla otce navštívit a chtěla, abych šla s ní, jenže já nemohla. Ten půl rok po tom všem jsem se stáhla do svý uzavřený ulity a nikoho jsem do ní nepouštěla. Známky jsem měla jako na houpačce, nechtěla jsem s nikým komunikovat, usínala jsem nad ránem celá ubrečená. Jo, byla jsem fakt zoufalá. Bylo otázkou času, kdy to zkusím. Nevím, proč mi zrovna ten nůž přišel jako dobrej nápad, když je tolik jiných lepších a rychlejších způsobů. Asi mi i tehdy zůstal smysl pro drama.

Myslím, že si to zaslouží novej odstavec. Bylo to pro mě velký rozhodnutí. Přišlo mi, že se topím sama v sobě a okolní svět mě pomalu rdousí. Takže jsem tomu chtěla pomoct a osvobodit se od vší tý bolesti a viny. Asi jsem neřízla dostatečně hluboko, i když správným směrem. Pamatuju si, jak jsem zírala do umyvadla, který potřísnila moje krev. A potom jsem omdlela. Pohled na krev mi nikdy nedělal úplně nejlíp.

 

30. 5. 2018

Dneska mám narozeniny. Je mi sedmnáct. Dobrý, co? Škoda, že jsem zašitá tady. Na sezení mi donesli dort se svíčkou, kterou jsem sfoukla, a potom jsme si dort rozdělili a snědli. Nálada byla celkem dobrá, dokud jsme si nezačali číst naše zápisy a nedošlo na můj. Když už bylo jasný, k čemu se schyluje, doktorka Jordanová mě utnula, že prý to dneska stačí, když mám ty narozeniny. Potom mi řekla, že od zítřka spolu budeme mít individuální sezení.

Babička mě našla hned, jak se vrátila z nákupu a neodpovídala jsem jí na její volání. Teda, narazila na zamčený dveře koupelny a po tom, co jsem se neozývala, zavolala policii a záchranku. Trochu paranoidní, ale přesně to mi zachránilo život. Mám být vděčná? Všichni mi říkají, že bych měla být vděčná. Ale jsem? Nejsem. Vděčnější bych byla, kdyby mě tam nechala. Jo, to se neříká, ale já už na skupinový terapie chodit číst nebudu, víš? Nevím, co to znamená. Myslí si, že se jí daří mě spravovat? Anebo si myslí, že mám špatnej vliv na skupinu? Nechci to vědět. Po tom incidentu mě zavřeli tady, jenom co se ujistili, že nehrozí, že bych si poničila stehy a způsobila další zranění. Tady, v psychiatrické léčebně spolu s dalšími mladistvými sebevrahy, troskami a rozbitými hračkami.

 

2. 6. 2018

Po tom, co jsem z tebe přestala na skupinovkách číst, se mi ulevilo. Nepsala jsem do tebe, protože mi to přišlo zbytečný. Myslela jsem si, že tím tohle cvičení končí, ale evidentně ne. Ráno mi doktorka Jordanová řekla, že by bylo fajn, kdybych jednou za čas něco alespoň zkusila napsat – otevřít se svým myšlenkám a pocitům, porozumět jim a vyrovnat se s nimi, i když ho nebudu nikomu číst. Je mi to jedno. Klidně do tebe něco sem tam napíšu, ale nečekej sáhodlouhý romány a vylívání srdíčka. Jsi pro mě mrtvej od samýho začátku. Jenom tak mimochodem… Babičku z toho ranila mrtvice. Řekli mi to až o měsíc později. Takže teď už nemám vůbec nikoho kromě nějaké vzdálené rodiny, kterou jsem kdysi možná zahlídla na takové té trapné rodinné oslavě.

 

10. 6. 2018

Jo, já vím, je to celkem dlouho, co jsem tě nepoškrábala svou propiskou. Nechtělo se mi, nic mě nenapadalo. Ani teď moc nevím, co chci napsat, jenom jsem si říkala, že by nebylo špatný zmínit, že jsem včera zaslechla dvě sestry, jak si spolu špitají nedaleko záchodů. Nedávno propustili jednu holku s tím, že je naprosto v pořádku, a ona se do týdne zabila. „A tady máš, Cas, jasnej důkaz toho, že ta dnešní generace mladejch je něco úplně jinýho, čemu my neumíme pomoct,“ říkala jedna tý druhý šeptem.

 

14. 7. 2018

Pustí mě. Už zítra. Dokud mi nebude osmnáct, budu v nějakým děcáku, protože babička už nežije a otec je pořád za mřížema, kde si ještě nějakej ten pátek pobude. Půjdu ho navštívit. Chci vidět, jak teď vypadá. Doktorka Jordanová se se mnou rozloučila a nechala mi svoji vizitku, kdybych potřebovala někdy pomoc. Dělají tohle terapeuti normálně? Možná si mě přeci jenom oblíbila.

 

30. 7. 2018

Byla jsem za otcem. Vypadá normálně. Možná má trochu kruhy pod očima, ale tuším, že si tam na něho nikdo nedovoluje, když se rozneslo, za co sedí. Ne že by byl jedinej, ale aspoň něco dobrýho mu to přineslo. Asi byl rád, že jsem přišla. Jenže já s ním nemluvila. Pozdravila jsem a potom si ho prohlížela. Hledala jsem na něm cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že přede mnou sedí skutečnej násilník. Vždyť vztáhl ruku i na vlastní dceru. Jenže to nešlo poznat. A stejně jsem se nemohla zbavit tý vzpomínky na jeho obličej, když se vrhal po Paulovi. Nenávidím ho. Nenávidím i Paula. Nenávidím je oba.

 

11. 8. 2018

Nedá se to tady vydržet. Jsem tu skoro měsíc a nejradši bych se vrátila zpátky do léčebny. Chodit kolem lidí s prázdnýma výrazama, mumlajícíma si hlouposti nebo se znepokojivýma úsměvama mi bylo daleko příjemnější než tohle. Ti starší jsou grázlové, z těch mladších grázlové pomalu vyrůstaj. Dva spratci se mi pokusili sebrat knížku. Nevím, na co ji chtěli, ale dostali pár facek a znova se o to nepokusili. Musela jsem se rychle přizpůsobit. Pokud ukážete slabost, sežerou vás zaživa. Je jedno, kolik vám je. Je jedno, jak jste velcí. Je jedno, jak dlouho tady jste. Pokud nejste dost silní, je to jako peklo na zemi. Vychovatelé se sice snaží udržovat pořádek a navenek se jim to celkem daří. Jenže už nevidí to, co se děje pod povrchem. Ta holka, co se na vás sladce usmívala, vám může večer na pokoji rvát vlasy z hlavy. Jo, přesně o to se pokusila před pár dny. Záviděla. Párkrát jsem slyšela, jak mě pomlouvá a říká, jak si nemyslím, že jsem něco víc než oni, když se tudyma procházím jak královna. Jasně, že jsem něco víc, když nejsem smažka se žlutýma zubama, okousanýma nehtama a ksichtem, kterej by neměla ráda ani její matka. Snášela jsem to, ignorovala jsem ji, dokud jenom blbě kecala. Dokud se neobjevila nejspíš sjetá u mě na pokoji. Co já vím, jak se k tomu dostala, ale vypadala přesně jak někteří Paulovi kámoši. Skočila po mně a začala mi rvát ven vlasy. Bránila jsem se. Jak jinak. Chtěla jsem ji odkopnout a neublížit jí, ještě by to pak bylo na mně, že jsem to začala. A pak mi dýchla do tváře. Nic odpornějšího jsem v životě necítila a to jsem toho cítila už spoustu. Ukousla jsem jí kus ucha.

Pár dní se to řešilo. Vychovatelé z toho ale měli snad i radost. Konečně se jí mohli zbavit a poslat ji do pasťáku. Já dostala nudnou přednášku. Ani si nepamatuju, o čem byla. Chtěla bych domů. Jenže já nemám domov. Už ne.

 

20. 9. 2018

Málem ses utopil. Ne že bych tě nechtěla přenechat Potomacu, ale mám s tebou kapku jiný plány, až se rozhodnu, že to tak chci. Zatím se mnou zůstaneš, i kdybych do tebe psát neměla.

 

25. 12. 2018

Nesnáším Vánoce. A v děcáku jsou zvlášť depresivní. Dlouho jsem nic nepsala, já vím. Jenže se nic zvláštního nedělo. Jeden kluk zdrhl a po dvou týdnech se jako zmoklý kuře objevil zase zpátky. Taky jsem o tom přemýšlela. Ale už to nebude dlouho trvat a vykopnou mě sami. Pět měsíců. Ani ne půl roku. Byla jsem znova za otcem. Nevím, co mě k tomu přimělo. Fajn, přiznávám, vím. Přestala jsem věřit tý historce, že mě našel na prahu dveří s tím prstenem. Ten teď sice pořád nosím, konečně mi totiž sedí na prst, ale nevěřila jsem, že neví nic víc. Takže jsem to z něho dostala. Prý moji matku potkal jenom dvakrát – když mě zplodili a podruhý, když mě donesla o osm měsíců později. Předčasně narozená, chm.  Chtěla jsem jméno, ale prý se mu nepředstavila. Fajn vědět, že je vaším otcem opravdu ten muž, co vás celý roky mlátil kvůli každé prkotině a kterej sedí za pokus o vraždu vašeho přítele. Nevydržela jsem se na něho dál dívat.

 

15. 5. 2019

Fajn, tohle bude znít dost šíleně. Stalo se toho hrozně moc a nemohla jsem nic napsat – až teď. Taky to bude nejspíš naposled, co do tebe něco napíšu. Pár stran jsem počmárala, pár vytrhla, takže už jich moc nezbývá. Ale to je fuk.

Byl duben a konečně bylo teplo. Chodila jsem jako dobrovolník do útulku, abych měla aspoň něco, až mě pustí. A v hlavě se mi ozval hlas. Myslela jsem, že se mi to zdálo. Muselo se mi to zdát. Jenže nezdálo. Celou noc jsem kvůli té ženské nespala. Ztichla, až když jsem v noci prohlásila, že teda fajn, že na ten zatracený ostrov pojedu. Nechala mě vyspat a hned ráno zas začala. Utéct nebylo těžký. Těžší byla ta cesta. Nějaký peníze jsem sice měla z útulku, ale moc jich nebylo, a tak jsem se musela spolehnout na stop. Už nikdy bych nechtěla cestovat přes půlku Ameriky stopem. Půlka těch chlapů si myslela, že se s nimi vyspím. Ta druhá půlka… No, buď mě moc daleko nedovezli, anebo celou dobu otravně žvanili a vyzvídali. Pak jsem objevila vlak do San José a odtamtud to do Santa Barbary stopem už šlo. Pořád jsem nerozuměla tomu, proč mám sakra jezdit do nějaké díry v Kalifornii, ale měla jsem copak něco lepšího? Čekat, až mého otce pustí? Jasně.

Do Santa Barbary jsem dorazila pozdě večer, našla ten nejlevnější motel, co tam byl, a zaplatila si jednu noc. Recepční byl ale idiot a omylem mi dal druhé klíčky od pokoje, ve kterém už někdo byl. Kluk. Nemohl být o moc starší nebo mladší než já a okamžitě spustil vlnu balících hlášek. Teď se rozvaluje na posteli, zatímco tohle píšu. Měla jsem dvě možnosti – dát mu pár facek a odejít, anebo s ním trochu promluvit. Na to první jsem byla moc unavená, takže jsme se dali do řeči. Zeptal se, kam mířím, a já neměla důvod mu to neříct. Míří na to samé místo. To je mi náhodička, co? Nevím, jestli se mi ulevilo, že nepůjdu sama. Možná trochu. I když jestli se mě bude pokoušet i dál balit, asi těch pár facek fakt schytá. Představil se jako Samuel. A ani on nevěděl, co nás má na tom ostrově potkat, když ten hlas tak moc chtěl, abychom tam šli. Rozhodli jsme se, že se ještě prospíme a ráno vyrazíme. Společně.

​

Jdu spát.

​

Dear friend goodbye 
No tears in my eyes 
So sad it ends as it began