TÁBOR NILU

Byl pozdní večer – první máj –

Večerní máj – byl smrti čas.

Chlapcův zval ku smutku pláč.

Kde střelou zaváněl plac.

 

Takhle by se dalo popsat chlapcovo narození. Nikdo by netušil, že jeho otec může být Bůh. A ještě k tomu všemu vládce podsvětí a posmrtného života. Sám ho nikdy nepoznal a neznal. Matka mu o něm ani nijak říct nemohla. Proč? Jakmile ho porodila, šla s ním před nemocnici v jednom Skotském městě, kde spáchala sebevraždu. Pro personál to byla opravdu nepříjemná scéna, která se jim naskytla. Žena s rozstřelenou hlavou ležela na chladné zemi. V jedné ruce revolver s lístečkem, kde stálo jméno, v druhé ruce plačícího novorozence, který byl potřísněn její krví a zbytky mozku. Opravdu nepříjemné. Nikdo netušil, kdo žena byla. Neměla u sebe žádné doklady a testy DNA také moc nepomohly. Ale už od té doby začal chlapcův podivuhodný život, který se stal i velkým dobrodružstvím. Rok, co rok ho měla jiná adoptivní rodina. Bylo to jako nějaké prokletí, ale každý rok byl u jiné. Což znamenalo i hromada stěhování a žití v různých státech či zemích. Život do jeho šesti let byl klidný. Měl milující rodiny, ale vždy se tam našlo něco, co je přimělo ho dát pryč. Poznal tolik kultur, tolik nových přátel, které i rychlé ztratil, protože zase musel pryč. Buď to byla špatná životní situace, nebo jeden z rodičů to dítě nechtělo. Nebo přišel zázrak a mohli čekat vlastní. A proč mít nakonec cizí dítě, když můžete mít své vlastní? Zní to opravdu hrozně, ale takový byl život. Myslel si, že horší už to snad nebude, ale… Bude. A co si budeme, existují věci, které jsou horší než smrt. Litoval toho, že dovršil školního věku.

Byl o rok starší a zase v jiné rodině. Bylo to zvláštní, ale pokaždé, když měl narozeniny, byl přesunut jinam. Hlavně dál od své rodné země. Pomalu se posouval k Americe. Zrovna s touto rodinou se tam stěhoval. Jeho náhradní otec tam dostal práci, tak proč toho nevyužít ne? Rozšířit si obzory, začít nové životy. Hlavně zahodit ty strašlivé, které si člověk nedokáže ani ve snu představit. V Americe také malý Torquil nastoupil na základní školu a s tím mu začalo peklo. Jeho nová rodina na něho byla zlá. Využívali ho ve své prospěchy, byli na něho opravdu zlí a za všechno na něho křičeli. Ve škole či jinde na veřejnosti to byli ti nejlepší rodiče. Za zdmi domu? Tyrani. Nikdo mu to nevěřil, všichni ho začali označovat za lháře. A co on na to? Nakonec se podmanil, nasadil úsměv a hrál si na toho spokojeného chlapce. Poté opět přišli jeho narozeniny, které nikdo neslavil a opět se přesunul dál. Čtyři roky se posouval blíže ke kalifornskému pobřeží a čtyři roky si prožíval to samé.

Přišly jedenácté narozeniny. Dveře jeho pokoje v dětském domově se otevřely a uprostřed stála milá a usměvavá žena. Vypadala opravdu mile a k mladému chlapci se opravdu chovala hezky. Dokonce mu dala i plyšového medvídka, který voněl jako domov! A jelikož byl chlapec stále tak naivní, uvěřil, že to konečně bude dobré a bude mít nový domov, kde ho všichni budou milovat. A tak se rozloučil s dětmi v domově. I s tou milou paní, která se tam o něho starala, a nastoupil k jeho nové mamince do auta. Ihned si všiml modřin na rukou a smutného výrazu jeho nové maminky. Chtěl se zeptat, co se děje, proč je tak smutná. Ale neodvážil se. Mohl by si to pokazit a tak se jen poslušně připoutal a svíral v náruči onoho medvídka. Dojeli k velkému a krásnému domu. Jeho očka se rozšířila v obrovském úžasu a těšil se, až prozkoumá každičký kout. Brána se otevřela sama. To ještě nikdy neviděl! Bylo to pro něho celé nové a celkově to bylo úžasné! Auto zastavilo. Přední dveře se otevřely a žena zmizela. To bylo znamení, že i on by měl vylézt a jít za ní, jenže ona byla moc rychlá na něho. A tak si popoběhl, jenže hlavní dveře se zavřeli dříve, než do nich stihl vběhnout. Proto je znovu otevřel a místo nějakého hezkého uvítání ho přivítala tupá rána do hlavy. Padl na zem. „Jak se opovažuješ chodit pozdě?!“ Hrubý mužský hlas mu zněl v uších. Další rána, tentokrát do žeber. Nebylo to nic příjemného. Nic takového ještě nezažil za tu dobu, co takhle cestoval s jinou rodinou. Nikdy na něho nikdo nevztáhl ruku. Jenom tento muž. Taková bolest pro něho také byla nová. Něco, co ještě nepoznal a měl by to poznat a prozkoumat, jenže se bál. Zbytek byl úplně stejný. Na veřejnosti dokonalost, za zdmi tyran. Mládenec chodil do školy s modřinami nebo nějakým krvavým šrámem. A jakožto ten nejmilovanější syn, musel vymyslet nějakou důvěryhodnou výmluvu. Takže často mohlo být od něho slyšet výmluva typu: „Spadl jsem ze schodů. Upadl jsem na ulici a řízl jsem se o střep.“ A mnoho podobných výmluv. Nikdo by mu nevěřil, to už měl naučené z dřívějška. Dvanácté narozeniny a on zase byl u jiné rodiny. Ta předchozí se nechtěla starat o chlapce, který byl tak pochroumaný a divný.

U nové rodiny byl tři roky. Byla to pro něho jiskřička naděje. Opravdu velká jiskřička naděje, protože doufal, že by to mohla být jeho konečná stanice a tady už zůstane. Sice jeho rodiče tvořil jen ženský pár, ale po dlouhé době si užíval lásku. Skutečnou lásku, kterou každé dítě chce zažít. Sice jeho spolužáci ve škole v tomto ohledu byli oškliví, protože se mu za to posmívali. Byli to dost velcí homofobové a tohle odvětví nepodporovali. Torquil ano, protože v tom vyrůstal. A bylo to zvláštní. Jelikož se již pomalu dostával do puberty, měl by přemýšlet nad slečnami a takovými těmi dospělými věcmi. Jenže on nad tím nepřemýšlel a začal si o sobě myslet, že je lesba. Ano, myslel si, že je lesba. Nijak se nesetkal s gayi a to označení nikdy neslyšel. Tudíž když někde viděl, jak se dva muži drželi za ruku, označil je jako lesbičky. Dost zvláštní, že? Bylo pro něho i dost zvláštní, když slyšel kluky bavit se o tom, že je nějaká holka fakt krásná. Proč to neříkali i o klucích? Jemu se líbil jeden jeho spolužák, ale nikdy to neřekl nahlas. Věděl, že některé věci je dobré si nechat pro sebe. Mohl by z toho mít problémy, kdyby řekl všechno, co si myslí. Ale po pár měsících zjištění, že je pravděpodobně na stejné pohlaví zmizelo tehdy, kdy ve škole dostal svou první pusu. Byla to jenom taková ta rychlo-pusa, při jedné školní hře. Ale to stačilo k tomu, aby nakonec pochopil, že je naprosto normální a není nemocný. Dokonce se s tím musel pochlubit svým matkám, které na něho byly pyšné a samozřejmě i pobavené a také trochu dojaté. On to nechápal, ale prostě byl rád za to, že ony jsou rády. Celé ty tři roky v něm panovala radost. Jenže pak ten radostný plamínek uhasl. Šestnácté narozeniny a on opět skončil v dětském domově. Přišla finanční krize, jeho matky se rozešly a ani jedna by nezvládla uživit dvě osoby a k tomu platit nájem. Neměl jim to nijak za zlé. Užil si krásné tři roky, které byly plné radosti a lásky.

Poslední rodina, která se ho ujala. No… Spíše to byl jenom jeden muž. Už na první pohled byl zvláštní a vyzařoval z něho jistý strach, který budil ve všech respekt. Nechtěl k někomu takovému jít. Jenže neměl jinou možnost. Nebyl dospělý, takže své rozhodnutí prostě mít nemohl. Čekal opravdu hrozné scénáře, jenže nic se nedělo. Muž ho naučil tomu, aby byl upřímný a nebyl falešný. Díky tomu se chlapec naučil říkat vše, co si myslí. Žádné přetvářky, žádné lži jen tak. Naučil ho sebeobraně, naučil ho různým technikám, hlavně té se sekyrou. To ho bavilo opravdu nejvíc, ale nelíbilo se mu to. Nechtěl produkovat žádné násilí a doufal, že nikdy to nebude muset použít proti někomu. Také ho jeho otec naučil hrát na kytaru a ukulele! Jeho nový otec byl opravdu milý muž. Staral se o něho a hýčkal. Vlastně ho učil novým a novým věcem. Vozil ho na výlety a vysvětloval mu věci, které mu nikdy nebyly vysvětleny. Naučil ho i všemožná souhvězdí a hvězdy! Dříve ho astronomie nebrala, ale jakmile to poznal blíže, zjistil, že je to opravdu zajímavá věc. Proto i po večerech nebo po nocích sedával venku na zahradě a pozoroval hvězdy. Jenže všechna tahle milost měla jeden velký háček. Onen muž byl překupník. Překupník všeho možného. Drog, zbraní, orgánů! Ve sklepě byly sklenice a v nich plavaly lidské orgány. Bylo to nechutné, ale fascinující. V sedmnácti letech se Torquil dozvěděl, že jeho otec je i nájemný vrah, násilník a je dlouhodobě pohřešovaný. Přišlo mu to divné, protože se normálně mezi lidmi pohyboval. Jenže všichni ho znali pod jiným jménem a to v televizi bylo údajně jeho dvojče, které nevěděl kde je. Po Torquilovi potom chtěl i spolupráci. Donášel objednávky na místa určení a hlavně na sebe neupozornit. Jednou se mu to nepodařilo a naháněla ho policie. Naštěstí měl tak dlouhé nohy, že jim v klidu unikl. Potom všechno utichlo. Jenže jeho otec se to dozvěděl a nelíbilo se mu to. Proto musel udělat svému nevlastnímu synovi lekci. Jednou v noci, kdy chlapec spal, se k němu otec přikradl. No… Spíše tam v trhl a udělal to, co chtěl udělat. Bylo to tak nechutné a bolestivé. Chlapec se cítil zneužitý a najednou tak bezcenný. Plakal. Nechtěl tohle. Tohle bylo mnohem horší, než když ho jenom mlátili. Jeho otec ho prostě a bezcitně znásilnil. A takhle bylo pořád. Cokoli udělal a bylo to špatně, přišel trest v podobném stylu. Když to udělal správně, přišla odměna ve formě trestu. Mohl to nedělat vůbec, jenže by přišel trest a to také nechce. Bylo mu to nepříjemné. Hlavně ruce jeho otce byly dost slizké a i jeho pohled byl od té doby dost slizký. Jenže chlapec na sobě nic nedával znát. Na tváři se mu linul úsměv, ale v očích mu zůstávala bolest. Ale v dnešní době jsou lidé takoví, že je nezajímá to špatné na vás. Jenom to dobré a hezké. A kdyby jim řekl, co se mu stalo, nevěřili by mu. Ještě by ho označili za toho špatného a také za nemocného, protože v jeho okolí se nacházeli jen homofobní prasata a kdyby mohli, začali by po něm házet všechny možné věci. A tak mlčel a říkal, jak je jeho otec dobrý muž.

​Jednoho dne, ho jeho otec opět poslal donést nějaký balíček. Jakmile zavřel dveře, cítil se najednou tak volný, ale nebyl. Byl pořád pod dohledem, protože jeho telefon sledoval jeho otec, aby měl jistotu, že mu nikam neuteče. A tak šel temnými ulicemi města a v rukou držel balíček. Nikdy neměl nutkání se podívat, co je uvnitř, protože věděl, že by z toho mohl být problém. Došel k budově. K takové velké a temné. Ani nevěděl, že něco takového tady je. Teď měl zaklepat, vejít dovnitř a dát balíček. Poté se otočit a vydat se zpátky domů. Naprosto prosté a jednoduché. Už natahoval ruku, že zabouchá na velká vrata, ale v půlce se zarazil. V jeho hlavě se ozval hlas. Začal se rozhlížet kolem sebe, zda si z něho někdo nedělá srandu, ale nikdo tam nebyl. Divné. Říkal mu o nějakém místě, zvláštním místě. Měl by ho znát? Asi ne. Ale lákal ho na ono místo. Měl by se prostě sebrat a odejít? Možná. Chce dál dělat nafukovacího panáka svému otci? Ne. Po těchto myšlenkách už neváhal. Balíček nechal před vraty, stejně tak i svůj telefon a šel tam, kam ho lákal hlas. Na ostrov Santa Rosa. Jeho osvobození od toho stereotypního života.
Byl pozdní večer – první máj…